Zveme vás na netradiční pouť po nenápadných místech, kde se na pozadí těch velkých psaly dějiny malé. Staňte se poutníky minulosti a nechte se provázet jedinečným hlasem Ivety Fialové v roli Memoriany – bytosti stvořené místním geniem loci, opatrovnicí vzpomínek a stopařkou ozvěn osudů.
Nahrávku ve svém volném čase pořídil a upravil mistr zvuku kladenského divadla pan Jan Pydych.
Přepis nahrávky
Sarajevo, hlavní město Bosny a Hercegoviny, kde neduživý devatenáctiletý Gavrilo Princip spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu, leží od místa, kde nyní stojíte, přes tisíc kilometrů. A přesto tato událost měla nedozírný vliv na životy místních lidí.
Je léto roku 1914 a právě začíná světová válka. Už na jejím začátku si Rakousko-Uhersko dobře uvědomovalo, že od Čechů, žijících od Bitvy Na Bílé hoře skoro tři sta let pod nadvládou monarchie, nemůže čekat žádnou loajalitu – od nedobrovolných odvedenců ani od civilistů v zázemí. Rozhodlo se tedy vymoci si alespoň poslušnost. A jak jinak, než represemi.
V českých zemích byla zavedena přísná cenzura. Kameloti vyvolávali při prodeji novin: “Co je bílé, to je pravda! Co je černé, to je lež!” Zatýkalo se třeba i za vlastnictví cizojazyčných knih. Zakázána byla český trikolóra, rozpuštěno mnoho spolků a v roce 1915 byl zrušen Sokol. Mimochodem – ta velká budova, v jejíž blízkosti teď stojíte, je bývalá dubská sokolovna. Slavnostně otevřena byla ale až v roce 1929. V době, o které se nyní bavíme, zde byla jen louka a les, kolem kterého lidé chodili pracovat na šachtu Svatý Jan nebo do Rapic, dnešních Vrapic, kde bývala hospoda zvaná Cech.
Po započetí války se prudce zhoršila životní úroveň obyvatelstva a “hladové bouře” byly častým jevem. Při jedné z nich byl zastřelen třináctiletý hoch a dalších dvaadvacet lidí včetně žen. A tak není divu, že na zdejším pomníku – téměř celou válku vězněného akademického sochaře Viléma Glose z Klatov – vidíte vojáka v prvorepublikové uniformě po boku lva šlapajícího na znak rakousko-uherského mocnářství. Odhaduje se, že v této válce o kolonie zahynulo kolem dvou set tisíc českých vojáků. Další z milionu čtyř set tisíc odvedených Čechů se vraceli domů s podlomeným zdravím nebo jako mrzáci. Jména některých z nich se ještě dají na piedestalu přečíst. Jiná už smazal vítr, déšť a mráz. Ale dívejte se dobře – dva hranoly na bocích pomníku totiž nesou jména místních padlých až z té další světové války, která zdecimovala svět. Tehdy v čerstvě narozené republice nikdo netušil, že hrůzy světové války, které tenkrát ještě neříkali “první”, budou v blízké době překonány. A tak zde tyto hranoly v den odhalení pomníku 6. července 1925 ještě nestály.
O šest let později, 6. července 1931 se zde konala další slavnost, při které byla do pomníku uložena prsť, půda z památných legionářských bojišť. Prsti z bojiště u Zborova na frontě ruské, od Teronnu ve Francii a z bojiště na Doss Alto v Itálii věnoval Památník osvobození v Praze. Slavnosti se zúčastnili místní obyvatelé a občanské spolky, včetně legionářů, sokolů a hasičů. Konal se průvod, kde byly prsti neseny v kovovém pouzdře na bílém polštářku, a při pietním aktu, během nějž zazněly česká i francouzská hymna, uložil pouzdro do pomníku zástupce Francouzské republiky, vojenský attaché a letec, major Leglére. Za Jednotu československé obce legionářské v Kladně pronesl dojemnou řeč doktor Zdeněk Foustka.
Podobný, ale památkově chráněný pomník od stejného autora najdeme na klatovsku v obci Dolany. Obě tato díla vznikla díky lidem, kteří padlé osobně znali. Obec, rodiče a osiřelí potomci nechali postavit pomník svým šedesáti čtyřem synům a otcům. Pečujeme o památku našich padlých sousedů, aby ta jména a osudy nebyly zapomenuty a historie se nemusela opakovat.
A právě teď tři sta třicet tři kilometrů odsud v muzeu ve Vídni leží vystavena zkrvavená uniforma Františka Ferdinanda d`Este, následníka celé rakousko-uherské monarchie, který se vzdal dědických práv svých dětí na císařský trůn, jen aby si mohl vzít za manželku ženu, kterou miloval. Prožili spolu čtrnáct let a zemřeli v jediný okamžik. Ve válce vždy bývá více poražených než vítězů.